Užitečný život, občanské sdružení
Nemluvme o integraci. Uskutečňujme ji.
Úvod   Kdo jsme   Lidé   Fotky   Kontakt
občanské sdružení

Jak jsme dobývali Bouzov

Tedy nikoliv na prvního máje, jak bylo původně avizováno, ale až den následující se vydala nesouvislá kolona z Prahy a širšího okolí (míněna celá ČR) do Olomouce. Snad to tak bylo dobře. Ten původně plánovaný den navíc nám nechyběl. Strasti kolem přehendikepované skupiny se nakonec ukázaly přehnané, ale původně plánovaných dvaceti výletníků nebylo dosaženo, což byla celkem škoda.

Napřed krátce k cestě. Zjistil jsem, že krajina kolem Svitav je neobyčejně pěkná, členitá, skoro neobydlená, taková zadumaná a láká k bližšímu neinvazivnímu prozkoumání. Neznáte to tam náhodou někdo, že byste mi poradili, kam tam zabrousit a kde spočinout v lesním tichu či na vršku s výhledem aspoň do jedné světové strany?

Sešli jsme se asi ve dvě odpoledne v restauraci Drápal. Sesedli jsme se kolem dlouhatánského stolu a čekajíce na objednaná jídla jsme jali seznamovat a bavit se o lecčems. Kuchyně je tam vskutku kvalitní, tak jsme se tam ještě v neděli před odjezdem vrátili, ale to už není podstatné. Nasyceni i přesyceni jsme opustili restaurační úkryt a v prudké dešťové přeháňce se rázným tempem vydali obdivovat Olomouc za doprovodu znalého a sympatického průvodce. Olomouc je krásné zachovalé město, s původním středověkým jádrem a honosnou výstavbou 19. století hned za původními hradbami. Paneláky a podobná zvěrstva jsou jen na samém okraji, což je skoro zázrak. Olomouc se pyšní hned sedmi kašnami, úžasným sloupem Nejsvětější trojice, bazilikou sv. Václava, barokním kostelem sv. Michala (s vnitřní výzdobou tak barokní, „až to není hezký“, jak pravil průvodce), renesančními měšťanskými domy a pozor, i orlojem! Ovšem ne ledajakým. V návalu budování socialismu začátkem 50.let šel zdejší předvoj dělnické třídy tak daleko, že vyměnil rotující svaté za postavy dělníků, rolníků a snad i pracující inteligence. Na spodním kruhovém kalendáři jsou vyznačena i data narození slovutného Stalina a jeho v pudu sebezáchovy opilého posluhovače Gottwalda, aby náhodou nikdo neopomněl mít v onen den slavnostní náladu. Neprohlížel jsem si orloj zblízka, protože na to nebyl čas a navíc se hned vedle rozprostíral stan s nafouklou nafialovělou krávou Milkou, hysterickým moderátorem jakési čokoládové show a kupou zmlsaných dětí, ale je to fascinující svědek nesmyslné doby odmítající všechno minulé. Dnes se také leccos právem odmítá, ale aspoň se to tak okatě neničí a nepředělává.

Mezitím deštík ustal a byl nádherný jarní podvečer. Okouzleni Olomoucí jsme se odebrali na koleje Bedřicha Václavka (teď si nevzpomínám, čím se B.V. zasloužil a nechce se mi to hledat). Měli jsme tam zamluvené ubytování. Zvláštní je, že se uprostřed semestru najde tolik volných lůžek. Paní ve vrátnici si nás podezíravě přeměřila pohledem, sepsali jsme seznam ubytovaných a byly nám propůjčeny klíče od pokojů. Byla tam i pojízdná plošina přes asi deset schodů pro transport vozíčkářů, ale paní nevěděla, jak se s ní zachází a vnucovala nám klíček a návod k použití. Vzhledem k tomu, že na vozíku byla vlastně jen Péťa, bylo překonání těch pár schodů mnohonásobně časově kratší než prostudování návodu. Nakonec na plošinu ale přeci jen došlo, ale o tom později.

Ubytovali jsme se v nově zařízených pokojích ve druhém patře a v kuchyňce na chodbě jsme připravovali studenou večeři. Byla překvapivě pestrá, ač to tak původně vůbec nevypadalo. Se zbylými zaplněnými talíři jsme se hromadně odsunuli do jednoho z pokojů, kdež mělo dojít na seznamovací hru, kterou jsem měl připravenou já. Dlouho jsem si s ní nevěděl rady, až mě napadl experiment s malováním. Mělo se malovat vždy ve dvojicích na jeden papír a po uplynutí pár minut se papír posunul o osobu dál, čímž vznikla nová malovací dvojice. Tak se postupovalo, až všichni pomalovali všechno. Doufal jsem, že se přitom přítomní tak nějak seznámí, ale všichni soustředěně kreslili a zarytě mlčeli. Inu, nápad i s autorem se moc neosvědčil. Aspoň kdyby se pod svůj výtvor třeba podepsali, že… Ale stejně jsme byli už víceméně seznámeni od Drápala. Kolem půlnoci se potichu připlížil do pokoje, kde spal Jarda a já, ještě Tomáš. Tím jsme byli kompletní a mohli příštího dne vyrazit na Bouzov.

Cesta na Bouzov byla rovná (Vlaďka si stěžovala, proč se tak loudáme a jedeme devadesát) a pak klikatá. Na parkovišti pod hradem došlo k menšímu nedorozumění, někteří se dožadovali vjezdu skoro k bráně, když to značka Dopravní obsluze vjezd povolen umožňuje. Naštěstí to nebylo pěšky daleko. Na nádvoří se již shlukovaly skupinky nažhavené na exkurzi. Jestli jsem dobře pochopil, tak jsou k dispozici dva návštěvní okruhy s názvy Bouzov z ptačí perspektivy a Hrad Bouzov se představuje. Ten první zahrnuje výstup na věž, kde princezna Jasněnka čekala na svého Jíru, až přiletí na svých ševcovských křídlech pod rouškou noci. Tam jsme bohužel pochopitelně nešli. Ovšem i bez věže jsou bouzovské interiéry úžasné, svou (ne)rozlehlostí, uspořádáním a vybaveností velmi přívětivé. Řekl bych, že Bouzov je hrad tak akorát, ani ne tak malý, aby budil úsměšky, ani ne tak velký, aby se v něm člověk ztratil.

Prohlídka probíhala kultivovaně, průvodkyně neměla svůj text ještě zcela zažitý, protože sezóna právě začínala, a tak občas vypadla z role. Nepovolila nám ale vzít s sebou vozík pro Péťu, tak se Péťa celou prohlídku nesla na zádech silných hochů nebo usedla na židli. Nepochopili jsme, proč jsme po pokojích s koberci a parketami nemohli pojíždět s vozíkem, když tam mohly vesele dupat zástupy návštěvníků. I to nádherné točité schodiště bylo tak prostorné a s nízkými stupni, že by po něm vyšel i kůň s pánem v sedle. Pravda, následný sestup zpět do přízemí se konal po jiném točitém schodišti, úzkém a prudkém, čímž došla naplnění má záliba v točitých schodištích. Na malém nádvoří stála studna dosahující dle slov průvodkyně hloubky 47 metrů a je ručně tesaná ve skále, zaplněná do poloviny vodou. Při jednom z posledních čištění byla nalezena řada mincí, fotoaparátů a brýlí. Díval jsem se do té hlubiny opatrně, neb mi brýle poslední dobou padají (potřebují utáhnout) a foťák raději zůstal v kapse. Poslední místností byla zbrojnice, bodné zbraně všeho druhu a nějaké to brnění. Brr!

Tak jsme tedy dobyli Bouzov. Za odměnu jsme si dali zmrzlinu a kávu z automatu a odkráčeli na parkoviště. Tam jsem s úžasem zjistil, že jsem zapomněl zavřít okno u auta. Bylo úplně otevřené, až dolů, takže vypadalo jako zavřené. Od té doby jsem se několikrát přistihl, že odcházím od otevřeného okna. Čím to asi bude… Taška plná obložených toustů nezmizela a tak jsme mohli vyrazit na piknik do Litovelského Pomoraví.

Někde u řeky Moravy byl avizován jakýsi zámeček. Když jsme však k němu dojeli, zjistili jsme, že na pohled není zrovna v nejlepším stavu a že je v něm ústav sociální péče. Předpokládám, že uvnitř to nebude o mnoho lepší. Vrátili jsme se kousek zpátky a zakotvili na louce. Šílená Vlaďka ponoukala Lídu za volantem, aby zajela po té louce co nejdál, až kamsi za les, kde na nás nebude od silnice vidět. Když jsem jim vysvětloval, že po louce se v chráněné krajinné oblasti nejezdí, a když už, tak jen kousek na kraj, mé námitky nějak nemohly vstřebat. Sedli jsme si tedy na louku, vybalili svačinky a za mírného vánku, šumění lesa a hodovali až do sytosti. Pravá turistická idylka v CHKO… Po hromadném fotografování nastal čas návratu do Olomouce. Čekalo nás večerní divadelní překvapení.

Odchod do divadla byl sice poznamenán Vladčinou nehodou v koupelně, takže Vlaďka usedla s boulí na hlavě do sedadla těsně se začátkem představení, ale zděšení z toho, co se odehrávalo na jevišti, dalece předčilo zděšení z koupelnového výstupu. Nejsem divadelní kritik, od toho tam byla Péťa, naše erudovaná studentka divadelní vědy, ale totální blbost ještě poznám. Zápletka divadelního kusu Dámský krejčí byla autorem vystavěna na tom, že dámské role hrají pánové a že majitel jedné malé garsonky ji pronajme na zálety dvěma pánům, kteří o sobě samozřejmě nesmí vědět. Už si přesně nevzpomínám, kdo byl kdo, co je však nezapomenutelné, je závěr představení a olomoucké publikum. Ačkoliv snad autor původně nějaký závěr napsal, v nastudování Moravského divadla byl vyřešen vskutku nečekaně. Když už se zdá, že děj se nedokáže pohnout z mrtvého bodu a že k závěrečnému odhalení ani nemůže dojít, protože se k němu nelze nenásilnou cestou dopracovat, přijde tma. Ano, nastane předstíraný výpadek elektrického proudu. Herci hrají překvapené, chvíli se chovají nejistě, ale pak se začnou příšerně podbízivým způsobem pitvořit. Jeden zapálí svíčku, druhý přinese kytaru, třetí začne vyprávět vtipy. A publikum se směje a nadšeně tleská. Pak se náhle rozsvítí a přítomní herci se po jevišti bláznivě honí a pokřikují na sebe. A to je vše, přátelé… Ne vždy se všechno povede, ale v tomto případě bych se – být Moravským divadlem – o něco takového raději vůbec nepokoušel. Divadelní kusy hodnotíme podle škály od strhujících až po strhané, publikum pak dělíme na náročné, nenáročné a olomoucké… Péťa tvrdila, že se na to lze s jistým pochopením dívat jako na postmoderní experiment, já bych tak optimistický nebyl.

Při návratu na kolej se však událo divadýlko, které by cokoliv z produkce místní divadelní scény dalece předčilo. Došlo totiž na onu zdvižnou plošinu na schodech. Službu konající paní vrátná se nedala obměkčit a vnutila nám od ní klíčky a razantně nás přinutila si ji vyzkoušet. Pokusným objektem byla samozřejmě Péťa na vozíku. Vystoupat oněch šest nebo kolik schodů obnáší otočit klíčkem ve třech různých zámcích, nekonečné čekání, než se plošinka se všemi svými držadly a zábranami rozloží a zase složí, o rychlosti posunu ani nemluvě. Celá procedura jedním směrem zabere méně obratnému vozíčkáři, jako je Péťa, asi čtyři minuty, dva zdatní borci vynesou vozík po schodech za deset vteřin. Když nejsou zdatní borci k dispozici, má plošina samozřejmě své opodstatnění, ale nutit v nočním klidu nebohou Pétu, aby se vozila nahoru a dolu, DOKUD SE TO PROSTĚ NENAUČÍ, to dokáže jen paní vrátná z Kolejí Bedřicha Václavka v Olomouci. Čest jejímu zapálenému úsilí!

A protože už toho bylo řečeno dost, musí se neděle vejít do jediné věty. Znovu jsme poobědvali v restauraci Drápal (dal jsem si to, co jsem si chtěl původně dát už v pátek, a dobře jsem neudělal), prohlédli jsme si část olomouckých parků s kvetoucími tulipány, zapózovali na hromadné fotografii, vrátili se k autům, rozloučili se a rozjeli se k domovům. Stručně a jasně, že?:-) Cesta plynule uplynula, v Pardubicích jsem nečekaně navštívil Víťu v jeho novém domově a omylem zajel málem až do areálu továrny na třaskaviny Synthezie, do Prahy dorazil už po setmění a před domem jsem si málem přejel brýle, které mi spadly z nosu. Hledal jsem je pak s baterkou…

Takže ať žije a vzkvétá Olomouc! Ale bacha, řádí tam jeden šílený dámský krejčí! VCHK se pro příště vynasnaží dát slovu kultura původní, byť široce pojatý význam.

P.S. Fotografie budou doplněny záhy. P.P.S. Nějak se to „záhy“ protahuje, že? Tak snad o víkendu…

««« Předchozí text: Pod hladinou '08 Následující text: Víkendová chvilka (nejen) kultury v Mariánkách! »»»

Ondra Hohl | 26.5.2008 Po 16:06 | Užovka, Reportáže | 0 | Sdílet

Podporujeme osobní rozvoj mladých lidí s postižením i bez něj. Pořádáme zážitkové kurzy, výlety za kulturou, přírodou a pohodou, sportovní, turistické a další akce.




Bude
Freedom4, čtvrtky večer
      integrovaná taneční skupina
Koňská miniopera, jaro
      víkendy s koňmi
Seminář Zpětná vazba
      17.-19.10.2014, vzdělávací víkend

Bylo
Arbor Vitae • Divadlo fórum • Doteky moře • Fontána • Forest Run • Nanečisto • Vy-tváření • Seminář Zpětná vazba
Text to HTML converter and formatter